Na počátku byla pornografie. A ta pornografie byla od lidí ze špinavých ulic New Yorku. I když se na to v dnešní době zapomíná, současná podoba komiksu nemá svůj prvopočátek v nablýskaných místnostech mezi kreativci a kravaťáky. Právě naopak. Vzešla z obrázkových porno sešítků pro dělnickou třídu. Ze samého „dna“ společnosti.

Podle toho se také toto médium formovalo. Superman — mimozemšťan s nadlidskou silou — byl v době nastupujícího nacismu imaginativním Golemem, ochráncem, svých dvou židovských tvůrců. Batman — milionář po nocích bojující se zločinem v převleku netopýra — v ulicích smyšleného Gothamu bránil chudé. A Kapitán Amerika — americký supervoják — dával na obálkách komiksů do zubů Hitlerovi. 

S koncem dvacátého století ale jako by mainstreamový komiks zapomněl na svůj původ. Forma zůstala, ale obsah jako by ztratil část podvratnosti . Pohříchu nevyužitá zůstala linie, kterou rozběhl kupříkladu Alan Moore. Ten chápe komiksový román jako mnohovrstevné a intertextuální médium vhodné pro vznášení palčivých otázek a podvratných myšlenek — jako médium vzdoru a svobodného myšlení.

Komiks částečně podlehl „kulturní logice kapitálu“, stále méně se díval na okolní realitu a na svých stránkách ji přestal přetvářet. Ze společensky podstatných témat své země se čtenáři přenesli do co možná nejabstraktnějšího apolitického světa. Superman začal sundávat kočky ze stromů. Batman se více a více nořil do svého dětského traumatu. A Kapitán Amerika se dokonce později přidal k nacistické organizaci. Komiks tak na mnoho let přestal plnit to, pro co byl zrozen.

Takhle to ale nemohlo jít do nekonečna, a tak se již před dvěma lety komiks jako marnotratný syn vrátil ke svým kořenům. Tedy alespoň na chvíli. Na odvážnější cestu ho zavedli Scott Snyder a Brian Azzarello. V Batman #44 představili příběh, v němž Batman vyšetřuje smrt mladého afroamerického chlapce, za níž je zodpovědný policista.

Scenáristé zde tematizovali problém neutuchající rasové nesnášenlivosti a policejního násilí v Americe. Celý příběh totiž inspirovali skutečnou událostí, kdy policista Darren Wilson zabil ve službě osmnáctiletého Afroameričana Michaela Browna. Angažovanému komiksu se tak začalo opět blýskat na lepší časy. Téměř současně se Snyderem a Azzarellem se navíc podobným směrem vydali i další tvůrci.

Z komiksu na ulici

Marvel Comics roku 2014 uvedl novou hrdinku: Kamalu Khan. Ta je prototypem multikulturní moderní hrdinky. Je to „cizinka“ a praktikující muslimka. Po nocích bojuje se zločinem v obleku inspirovaném burkinami. Zároveň se vyhýbá stereotypním zobrazením svého náboženství.

Jsou tedy časy revolučních komiksů jako V jako Vendeta zpět? Ne tak docela. Pozornost širší veřejnosti si Kamala Khan paradoxně nezískala díky svým komiksovým dobrodružstvím. V nich totiž scenáristé nevypráví nijak pozoruhodně angažované příběhy. Hrdinka se bohužel stala jen další maskovanou postavou, která bere zákon do vlastních rukou a chytá provinční padouchy a malé ryby. Její příběhy se víceméně propadly do ztracena.

Tedy až do roku 2015. Tehdy ji do povědomí lidí vynesli pouliční umělci ze skupiny Street Cred — Advertising for the People. Ti nasprejovali její podobizny společně s protirasistickými slogany na boky městských autobusů.

Tím to ale neskončilo. Do prezidentského úřadu letos nastoupil Donald Trump, který se do své pozice vyšvihl mimo jiné díky zneužívání tekutého hněvu směřovaného proti uprchlíkům, etnickým menšinám a „odlišným“náboženstvím. V reakci na takového amerického vůdce si umělci přizvali na pomoc americkou komiksovou tradici: vytvořili obálku, na níž dává Kamala Khan do zubů Donaldu Trumpovi. Obrazově parafrázovali zmíněnou obálku s Kapitánem Amerikou a Adolfem Hitlerem z období druhé světové války.

Obrazy osvobození

Anonymní umělci učinili pro bono v posledku zásadnější uměleckou intervenci nežli placení scénáristé. Ti sice vytvořili nadějnou postavu, ale její dráha se proměnila v řadový seriál. Svou roli zde hraje to, že s angažovaným uměním i komiksem se to má podobně jako s Duchampovou fontánou. Nejde jen o to „co“, ale také „kde“.

Kupříkladu Banksyho graffiti s holčičkou vznášející se díky balónkům by bylo sice pěkné, ale to by bylo tak všechno. Pokud však vezmeme v potaz, že je toto graffiti umístěno na zdi oddělující Izrael a Palestinu, získává celý obraz zcela nový rozměr. Možná by bylo podnětné, kdyby si komiksoví tvůrci uvědomili důležitost kontextu — kde se jejich příběhy odehrávají, v jaké době se vlastně tisknou, co sužuje jejich čtenáře.

Samotné přihlášení se k liberální politice identit tak nemusí stačit, pokud jejich postavy nebudou v emancipačním duchu také jednat. Alan Moore pochopil, že komiksové realitě vládnou činy. Hlavní hrdina jeho anarchistického románu V jako Vendeta se skrývá pod maskou. Dalo by se říci, že žádnou identitu ani nemá. O to výrazněji ale jedná. A i díky tomu je tento komiks dodnes živou inspirací pro nejednu anarchistickou skupinu.  

V posledku tak může „bílý muž“, milionář oblékající se za netopýra, sehrát inspirativnější roli než multikulturní superhrdinka, pokud bude on bojovat s rasovou nesnášenlivostí, ale ona jen mlátit pouliční kapsáře. Je to vlastně nefér, když se „emancipovaná identita“ zkrotí do podoby maskované šerifky, která udržuje status quo.

To pro komiks samozřejmě nutně neznamená vzdát se identit. Je důležité, že komiksové médium ukazuje pestrou paletu totožností a přístupů k životu i sobě samému. Na této rovině je zrození Kamaly Khan přínosné. Bylo by ale oživující, kdyby se osvobozující potenciál okrajových identit také konkrétně projevil a ze své podvratné pozice nově uchopil svět kolem sebe.

Ostatně afroamerických superhrdinů má svět komiksu povícero už několik let. I přes rasově motivované útoky v Americe ovšem bylo v komiksech víceméně ticho po pěšině, dokud nebyl tento fenomén tematizován ve zmíněném čísle Batman #44.

Nejprve je tedy třeba, aby se komiks rozvzpomněl na svůj původ. Měl by mluvit o problémech těch lidí, z jejichž okruhu vzešel. Ze špinavých, postranních uliček New Yorku. Z hlav utlačovaných a diskriminovaných. Až komiks začne vyprávět jejich příběhy, bude to snad znamenat i novou energii pro postavy, skrze které vypráví. A tehdy nadejde čas, aby Kamala Khan udeřila Donalda Trumpa do zubů.

Jistě, komiksy samotné nezmění politickou realitu. Ale mohou dodat emancipační impuls naší imaginaci. A právě imaginace je přece nezbytná k tomu, abychom si skutečnou společenskou změnu vůbec dokázali představit a zahořet pro ni.